Speleologie na Holštejnsku,

výzkumy v letech 1966-1996

(Výtah z publikace vydané k 30ti letům založení organizace)

Expedice nasi organizace


Prehled expedic


Cas od casu se kazdy musi poohlednout po svych sousedech, at v nejblizsim okoli, ci hodne vzdalenych. Je to vrozena vlastnost cloveka, ktery touzi po poznani a chce se dovedet co je za hranicemi jeho uzemi, jak ziji a jak to delaji ti druzi a co je u nich k videni. Proto se vyjizdi na exkurze nebo narocnejsi a dlouhodobejsi expedice.
V Ceske speleologicke spolecnosti pusobi skupiny, ktere se z valne casti venuji expedicim, jsou takove, ktere vyrazi po dlouhych pripravach cas od casu nekam hodne daleko a tak muzeme rict, ze je dnes na svete asi malo krasovych oblasti kam by jeste nevstoupila noha ceskeho speleologa.
Nase skupina patri mezi ty zdrzenlivejsi. V prubehu sve existance jsme navstivili temer vsechny krasove (i pseudokrasove) oblasti v Cechach, na Morave i na Slovensku. Zahranicni expedice byly v minulych letech prevazne smerovany do krasove oblasti v pohori Harz v Nemecku. Dale jsme v mensich skupinkach nabo i jednotlive navstivili vapencove oblasti v Rumunsku, pseudokras v Polsku, krasove oblasti v dnes uz samostatnem Slovensku a take v ramci mezinarodni expedice AGUJ 94 i Mongolsko.
I kdyz v clanku o hospodarske cinnosti jsme nechteli ctenare zatezovat chronologickym vyctem hospodarskych akci za jednotliva leta, zde udelame vyjimku a ramcove Vam priblizime, kde a u koho jsme v uplynulych letech byli na navsteve za poznanim.
-Pise se rok 1969 a nase skupina porada expedici do Slovenskeho krasu na Drienovskou vyveracku. Zde si pripisuje na sve konto objev volnych prostor za koncovym zavalem.
Potom je v historii nasi skupiny “hluchy expedicni“ prostor az do roku 1981
-V tomto roce je poprve usporadana jedenactidenni expedice do krasove oblasti v pohori Harz v tehdejsi NDR. Je kveten a zde zacina I. mezinarodni tabor speleologu. Podarilo se navazat kontakt s mistnim speleologickym klubem a se skupinou nadsencu z Flőhy (nedaleko dnesni Chemnitz), zabyvajicimi se vyzkumem starych dulnich del. Tuto skupinu reprezentoval dr. Lutz Baldauf, s kterym udrzujeme kontakt dodnes.
Timto se rozjela s
erie expedici do Nemecka, az do roku 1989, ktera byla posledni, opet na mezinarodni speleologicky tabor. A bylo tech vyprav v prubehu deviti let celkem sest.
Za tuto dlouhou dobu jsme poznali temer vsechny pristupne i nepristupne jeskyne ve vapencove oblasti Harzu, prirodni rezervace, historicka i soucasna dulni dila na dobyvani rud a vapence a take jeskyne, ktere byly za druhe svetove valky prestaveny na podzemni tovarny na vyrobu vojenske techniky.
Na oplatku jsme castokrat uvitali nemecke kolegy zase u nas a provedli je Moravskym krasem.
Krome exkurzi do Nemecka nase skupina (i jednotlivci) navstivila:
Rok 1982
-historicke plzenske podzemi a vapencovy dul Loreta u Klatov
-uhelny hlubinny dul CSM jih v OKR ve Stonave
-v ramci akce BIHOR 82 reprezentoval nasi skupinu v Rumunsku ing. Ondrusek
Rok 1983
-ucastnime se setkani speleologu v Ceskem krasu
Rok 1984
-expedice do Polska do pseudokrasove oblasti v okoli Bialsko Biala
-navstevujeme nejhlubsi jeskyni v tehdejsi CSSR Stary hrad v Janske doline v Nizkych Tatrach, sestoupili jsme tehdy na jeji absolutni dno do hloubky 424 m od povrchu
Rok 1985
-exkurze do nejdelsi jeskyne Slovenska (cca 18 km polygonu) s nejvetsimi prostorami, Stratenske jeskyne ve Slovenskem raji. Nezmohla nas ani jeskyne ani slovensti kolegove s jalovcovou.
Rok 1987
-skupina vysila ze svych rad dva zastupce na Jeskynarsky tyden, ktery porada oblastni skupina speleologicke spolecnosti Cachtice v Zemianovskem podhradi
Rok 1989
-v ramci spoluprace speleologicke zachranne sluzby s pracovniky Oblastni banske zachranne sluzby uranovych dolu v Dolni Rozince navstevujeme hlubinny dul na dobyvani uranove rudy, farame do hloubky 800 m pod povrch a jsme zasveceni do taju havirske prace na “uranu“.
Rok 1990
-opet navstevujeme Slovensko, tentokrat Speleologicky tabor v Janske doline v Nizkych Tatrach, ucastnime se exkurzi do jeskyne Stary hrad a V Zaskoci
Rok 1994
expedice AGUJ 94 - pod timto nazvem organizuje speleologickou vypravu do Mongolska oblastni skupina St. Nicolaus a Cervene vrchy Slovenske speleologicke spolecnosti, spolu s London Caving Club. Teto mezinarodni vypravy se zucastnil i nas clen Richard Zatloukal. Jelikoz jde svym zpusobem o vyjimecnou a narocnou sestitydenni vypravu, nechme vypravet primo jejiho ucastnika.

Aguj 94


Aguj znamena mongolsky jeskyne a to byla jedna z mala vedomosti, ktere jsme o teto, pro Evropany tak tajemne zemi meli, kdyz jsme se 4.7.1994 vydavali na speleologickou expedici do Mongolska (ZATLOUKAL 1995). Nasim odjezdem vyvrcholilo nekolikamesicni obdobi priprav, nebot navstivit Mongolsko je i po formalni strance slozita vec. Potrebujete k tom nejenom vizum, ale i uredne potvrzene pozvani z Mongolska. Ekonomicke duvody a touha projet si Transsibirskou magistralu nas vedly k pouziti vlaku na cestu do Ulan Baataru. Cela expedice se sesla az v Moskve a tvorili ji : Peter Holubek - vedouci, Jan Vajs, Miroslav Kovacik, Monika Hojstricova, Miroslav Elias a Miroslav Vereb, vsichni Slovenska republika, Richard Zatloukal - Ceska republika, Daniel Warner - Velka Britanie a David McConn z Irska.
Cesta z Moskvy do Ulan Baataru zabrala sest dni, celni formality probehly bez potizi, pouze byly zdlouhave a mely podobu spise divadelni ci demonstracni. Neni vhodne, s ohledem na dusevnim zdravi, ji absolvovat za strizliva.
Na prohlidku hlavniho mesta Mongolska staci asi den, protoze mimo Muzea prirody a paleontologie, je zde pouze lamaisticky klaster Gaandam, ktery stoji za shlednuti. Predstavuje totiz jeden ze ctyr zachovalych klasteru v zemi, z puvodnich vice nez dvou tisic, fungujicich pred socialistickou revoluci. Mesto tvori spravni budovy v centru a panelakova sidliste sahajici az na vzdalene periferie, mezi tim jsou ctvrti jurt, uzavrene drevenymi ploty do jakychsi ghett, kam jsme se neodvazili vstoupit.
V Ulan Baataru jsme meli domluveny pronajem terenniho nakladniho automobilu UAZ 066, se kterym jsme vyjeli k Chövzgölskemu jezeru na planovany speleologicky vyzkum. Cestovani po Mongolsku je pomerne slozita vec, nebot se jedna o typicky policejni stat bez moznosti svobodneho pohybu v zemi. Vstupni vizum umoznuje pobyt pouze v hlavnim meste. Pro cestu do jine oblasti potrebujete zvlastni povoleni, ale ani s nim nemate zajistenu bezproblemovou cestu, nebot vsude plati mistni zvyklosti. Vse smeruje k tomu, jak pripadne cestovatele pripravit o co nejvice penez, urednici si vetsinou reknou o uplatek, nejuniverzalnejsi mena vsude byla lahev vodky. Dalsi, pro Evropany tezko pochopitelna skutecnost, je neexistence silnic, jakehokoliv znaceni, a tak i nas domorody ridic mel obcas potize s orientaci. Cestovni rychlost v prumeru neprekroci 20 km/h, tim jsme se ovsem zacali dostavat do casoveho skluzu, nebot neco takoveho jsme nepredpokladali. Navic jsme si pro pobyt nezvolili prave nejvhodnejsi dobu : cervenec srpen, tedy obdobi destu, kdy se krajina meni v more blata. Vhodnejsi doba pro navstevu je v cervnu nebo zari, ovsem v oblasti, kde jsme pracovali, byva v tento cas jiz snih.
Jezero Chövzgöl lezi asi 120 km jizne od Bajkalu a jeho severni okraj saha jen nekolik desitek kilometru od Ruske hranice, bohuzel musite pouzit pouze jedineho prechodu pro cizince mezi mesty Nauski a Such baatar, a tak jste nuceni projet oklikou nekolik tisic kilometru navic. Cas a vzdalenost v teto pozoruhodne zemi, kde nefunguje snad ani inflace, vsak nic neznamenaji.
Hlavni cil nasi expedice, tajemna samanska jeskyne, ma lezet vychodne od jezera Chövzgöl, je pouze velice zbezne popsana v cestopise J. Pouchy : "30.000 km po Mongolsku" (1957), a mohla byt v horsim pripade pouhou malou skalni dutinou, navic vylicena cesta je jen ustni popis, ktery bylo mozno na mape vyjadrit nekolika desitkami kilometru ctverecnich zcela neznameho uzemi. Meli jsme proto nesmirnou radost, kdyz se nam na ceste podarilo ziskat zpravu od domorodcu, ktera existenci jeskyne potvrzovala. Cim vice jsme se priblizovali cili, informace byly presnejsi, az jsme stanuli pred rozvodnenym tokem reky Uur gol, kterou nase vozidlo nebylo schopno prekonat. Podarilo se nam vsak objevit privoz. Loď, tvorena dvemi vydlabanymi kmeny, spojenych lanem, vzbuzovala ruzne pocity, vesmes negativni. Zanechali jsme tedy vozidlo s ridicem a casti materialu na jednom brehu, s domorodym prevoznikem, ktery navic samanskou jeskyni znal a nabidl se nam jako pruvodce, jsme preplavili bez nehody reku a vydali se na pesi, asi 40 km dlouhou cestu. Prechody ledovych potoku, nekolika kilometrovy pochod v bazinach, caste bourky, vsudepritomni komari dokonale proverili nase fyzicke i psychicke schopnosti a ponekud poopravily nasi predstavu Mongolska, jakozto o aridni poustni krajine. Spolu s nami cestu absolvovali i dva pruvodci, ovsem na konich, treti kun slouzil jako nakladni pro nekolik batohu nasich nejslabsich clenu.
Pohybovali jsme se sice v krasove oblasti, ovsem karbonaty tvorily pouze male ostruvky nebo cocky v nekrasovych vulkanickych horninach, silne poznamenanych mrazovym zvetravanim. Asi 2,5 km severne od soutoku rek Uur gol a Eg gol jsme objevili prvni krasovou dutinu, pozdeji pojmenovanou na Ptaci jeskyni. Cestou k samanske jeskyni byly ve skalach, lemujicich tok Uur golu, patrne jeste dalsi vchody jeskyni, ale jejich pruzkum jsme odlozili az na zpatecni cestu. S nesmirnou radosti jsme uvitali, kdyz po dvou dnech pochodu se pred nami v kopci objevil cerny otvor vstupu do hledane jeskyne. Vychazel z nej sloup dymu. Nedaleko bylo pripoutano nekolik koni. Pochopili jsme, ze se v jeskyni modli lide a proto by bylo vhodne, jeji expoloraci odlozit.
Za nekolik hodin zacalo od vchodu jeskyne schazet do udoli nekolik postav, nasi pruvodci s nimi zapredli pratelsky rozhovor a my jsme v rychlosti provedli prvni predbeznou rekognoskaci jeskyne.
Monumentalnim vchodem o sirce 5 m a stejne vysce se sestupovalo po dvoumetrovem stupni do domovite prostory o rozmerech 10 x 5 m a vysce asi 6 m, kde se tycil velky oltar. Puvodne byl vytvoren domorodymi samany a nesl podobu tradicniho “oboa“ (sg. obo). Coz je zjednodusene receno hromada ruzneho materialu dle dostupnosti (kameny, drevo, ale i ojete pneumatiky), vzdalene pripominajici tatranske muziky, na kterou se pokladaji drobne darky pro usmireni celkem neutralnich mongolskych bozstev. Obo se pak trikrat obchazi ve smeru hodinovych rucicek. Hodnota darku nesmi byt velka ani mala, protoze v jednom pripade je urazena vsemocnost bozstva nebo naopak se bozstvo muze citit podcenovane. Vetsinou se tedy jednalo o predmety, ktere jiz ztratily funkci (napr. prazdne lahve, hlava dobytcete, drobne bankovky). Zde byly ulozeny navic nektere samanske propriety - palicky k bubnum, hadrovy had, drevene mece a nejruznejsi amulety. Kdyz byl v roce 1936 v ramci bolsevicke ateizace zlikvidovan asi 15 km vzdaleny lamaisticky klaster Dajin Derchen (Nejvyssi nade vsemi), prenesl posledni lama cast klasterniho mobiliare do teto jeskyne a samanske obo postupne prestavel do podoby lamaistickeho oltare. Aspon v teto oblasti panovala mimoradna tolerance verskych predstav. Na pamatku zminene udalosti, nese take jeskyne jmeno Dajin Derchen.
V ramci racionalizace nasi bagaze, s sebou neseme jen vystroj pro triclenne jeskynarske druzstvo. Rychle se tady rozdelujeme do tri tymu, prvni - rekognoskacni (Holubek, Kovacik, Elias) okamzite zahajuje exploraci jeskyne, druha skupina (Zatloukal, McConn, Warner) provede pruzkum a dokumentaci povrchovych krasovych jevu v nejblizsim okoli a po navratu prvni skupiny, jeskyni zmapuje. Na zbytek osazenstva zustalo vybudovani tabora a zasobovani vyhladovelych badatelu. Jsem ve druhe skupine a proto se s geolozkou vypravy, M. Hojstricovou, a “ostrovany“ vydavame na povrchovou obchuzku. Zjisteni nejsou nikterak radostne. Jeskyne Dajin Derchen je vytvorena v mramorove cocce o rozloze asi 0,1 km2 a mocnosti jen 80 m, coz silne limituje jeji rozmery. S timto zjistenim se vracime do tabora cekat na nase badatele.
Po nekolika hodinach na nas pruzkumnici volaji od vchodu a jejich zpravy nejsou spatne, nejedna se blbodiru, ale celkem uchazejici jeskyni. Stacili dokonce vyhotovit i schematicky pametovy nacrt, ktery by nam mel usnadnit zakladni orientaci v jeskyni. Nenechavame ani vyschnout promacene overaly a s mapovacimi pomuckami zahajuje nas “keltsky“ tym okamzite dokumentaci.
Za vchodovym oltarem je chodba do nitra hory prehrazena zavesem s obrazem tri tygru, strezicich tajemne podzemi. Po nekolika metrech vchazime do rozmerneho domu (asi 20 x 5 m a vyska 3 m), jehoz povrch je z vetsi casti ponoren pod hladinu jezirka s ledovym krunyrem na hladine. Do “Domu zamrzleho jezera“ usti cetne trativody, mnohe jsou vsak uzavrene ledovymi zatkami. Vylezame tedy jednim z kominu do vyssi etaze, opet domovite prostory s rozmery kolem 12 x 5 m a vysce asi 3 m. Tri mohutne stalagmity jsou zacernene od louci a pouzivany jako obetni oboa. V jednom vyklenku na krapnikovym baldachynem jsme nalezli samansky pektoral a tak jsme prostoru nazvali “Samansky dom“. Odtud jsme pokracovali mohutnym koridorem sirokym az 4 m a vysokym i 5 m severovychodnim smerem asi 45 m. I zde bylo navrseno obetni obo z kamenu, ale cetne prazdne lahve davaly tusit, ze nejen rytmicke bubnovani privadi samany a jejich adepty do transu. Na konci se chodba, pozdeji nazvana “Dom sv. Mikulase“, zuzila na plazivku, ustici do nejvetsi prostory jeskyne, pojmenovane “Holstejnsky dom“. Primo na sever pak jeskyne pokracovala dalsi domovitou chodbou, ke svemu nejnizsimu mistu. Asi v patnactimetrove vzdalenosti od sebe se tycily posledni dve oboa. Za nimi chodba stoupa balvanitym sutoviskem do dalsiho salu. Zde nas pruzkum ukoncila balvanita zatka, ze ktere vychazi nadejny pruvan. Zkusmo jsme odstranili nekolik kamenu, ale citelny chlad nas nuti k navratu. V teto chvili se jeste domivame, ze na zdolani zavalu mame dostatek casu. Tak radeji dokoncujeme mereni, dokresluji rezy a odchazime se vystridat s dalsim tymem.
U vchodu nas ocekava P. Holubek s sokujici zpravou, v tabore jsou jakasi ozbrojena individua, ktera se vydavaji postupne za pohranicniky, policisty a ochrance prirody. Cekaji jeste na pasy nas tri. Po kratke porade, zda nepokracovat ve vyzkumu, volime navrat do tabora. Pet mongolskych ozbrojencu pripomina spise loupezniky, kteri prepadli dva vojaky a rozdelili si jejich obleceni. Zbrane jsou vsak opravdove a na muj vkus si s nimi zbytecne nervozne pohravali. Nasi tlumocnici se sice snazi, nicmene verdikt je neuprosny. Udajne jsme narusili hranicni prostor s Ruskem, za coz zaplatime pokutu pohranicnikum. Dale nemame povolen vstup do pohranicniho pasma, zaplatime tedy i policistum. Navic jsme v chranene krajinne oblasti a tak i “ochrance prirody“ si prijde na sve. Ovsem ani zaplaceni pokuty nas neochrani pred vypovezenim z teto oblasti, upijime je jen o jeden den. Znacne rozladeny jdu radeji spat. Ve spacaku me ceka dalsi prekvapeni v podobe ukryte pusky nasich pruvodcu. Memu spolubydlicimu se jich zzelelo a tak nacerno drzenou zbran schoval do naseho stanu, aby aspon je ochranil pred pokutou. Jeho naivni solidaritu spise neocenuji, nebot se opravnene domnivam, ze jsme v podstatne vetsim prusvihu a Cinghischanovi vnuci se mezi sebou jiste nejak dohodnou. Nicmene s flintou po boku usinam.
Do jeskyne jde badat treti tym. Po jejich navratu odchazime uz v nocnich hodinach s M. Hojstricovou a D. Warnerem jeste provest zakladni fotodokumentaci a vyzkum ukoncujeme. Na nalade to nikomu nepridalo a vpodstate nevime, co dal. Rozhodli jsme se tedy pro vynuceny navrat k automobilu s tim, ze behem cesty se pokusime behem zastavek probadat udoli reky Uur gol. Opet se rozdelujeme.
Tvorim s Holubkem jakysi predvoj pred nasi karavanou. Ve speleologicky nadejnejsich mistech volime misto pro tabor a bez zdrzovani odchazime do okolnich kopcu na rekognoskaci. Nase snaha ovsem neni nikterak uspesna. Nalezene jeskyne : Brloh, Speleo Czechoslovakia, Monicina dirka a Komari je mozno zaradit do kategorie blboder, delkou nepresahujici 10 m s pouze dokumentacni hodnotou.
Reka Uur gol se od naseho odchodu jeste vice rozvodnila, ale na druhe strane jiz ceka nas automobil a s nim presun na zapadni breh jezera Chövzgöl. Protoze i pri opacnem prekonani reky jsme tri zvolili plavani, na zpatecni ceste tuto variantu chteji pouzit skoro vsichni. Prevoznik by tak pobral vsechnu nasi bagaz najednou a nemusel by se vracet, ostatne nedelal to zadarmo. I s hygienickych duvodu jsem skocil do vody s prvni petici a tesil se na prijemnou koupel, ta se vsak zahy zmenila v boj o zivot. Proud byl podstatne silnejsi, nez jsme odhadli a predevsim teplota vody, resp. sesti stupnova ledarna, z nas rychle odcerpavala veskernou silu. Prakticky bez jakekoliv rezervy jsem se doplacal na druhy breh a byl rad, ze jsem rad. Stale jsme se nedokazali vzit do skutecnosti, ze se pohybujeme v pasmu permafrostu (trvale zmrzle pudy) a tomu odpovidaji i teploty. Dalsi cesta jiz probehla bez zadrhelu a dorazili jsme do nejvetsi krasove oblasti Mongolska, protoze cely zapadni brehy jezera Chövzgöl je tvoreny karbonatovymi horninami z obdobi proterozoika a kambria o mocnosti az 1000 m.
Opet se prilis nezdrzujeme stavbou tabora a redukovany peticlenny tym (Holubek, Kovacik, “ostrovane“ a autor) se okamzite vydal na nadejne vyhlizejici stit Chirbet ula (2 515 m) v pohori Bajan. Silne zvetraly povrch typickeho holokrasu, pokryty mohutnou vrstvou sute, to vse za vytrvaleho deste a mlhy, velmi snizil sanci nalezt aspon nejakou jeskyni. Nektere povrchove krasove jevy davaly tusit jejich existenci, vchody vsak byly beznadejne ukryte ve svahovych sutich. Jedinou nalezenou jeskyni dostatecne presne charakterizuje jiz jmeno - Zamrzla. Jednalo se o dvaceti metrovou chodbu zalozenou na prime tektonicke poruse, ukoncenou ledovou zatkou. Ani zde nas permafrost nepustil dale. Vracime se tedy zpet do tabora k jezeru, pricemz si jeste jednou poradne zabadame pri hledani zpatecni cesty. Jakoby mavnutim kouzelneho proutku se okamzite meni pocasi, pouze vrcholky kopcu, ukryte stale v mlze pripominaji nasi bludnou pout. V okoli jezera, ostatne jako po cele nasi ceste, je prakticky nedotcena priroda. Nase obavy, kde budeme brat vodu a predzasobeni se dezinfekcnimi tabletami, byly zbytecne. Pili jsme neprevarenou vodu z nejrozmanitejsich zdroju bez jakekoliv ujmy na zdravi. Navic Mongolove neholduji rybareni, a tak jsme si zpestrovali jidelnicek cetnymi rybimi “specialitami“. Cas byl vsak neuprosny, musime vratit pronajate vozidlo. Nezbyva, nez se odjet zpet do Ulan Baataru. Cestu nazpatek vyuzivame k lepsimu etnologickemu poznani zivota Mongolu, ktery je v mnohych ohledech prekvapivy, napr. dobrou hygienickou urovni a slabotou kumysu.
Protoze v Ulan Baataru nam zbyva do vyprseni platnosti viz jeste nekolik dni, odchazim s Holubkem a Kovacikem do hor nad mestem, kde se maji nachazet pseudokrasove jeskyne s nastennymi malbami a rytinami. Informaci jsme cerpali z ruskeho bedekeru. Jedinym orientacnim bodem je blizkost hvezdarny Odon Oron Sudlach Orgil. Poprve jsme v Mongolsku odkazani zcela na sve jazykove schopnosti. V horach nejsou zapotrebi sluzby tlumocnika, ale bloudeni Ulan Baatarem je takrka beznadejne. Jeste ze cestovani mestskou hromadnou dopravou je vlastne zadarmo, protoze pruvodci, prodavajici jizdenky, predstavuje v preplnenych autobusech spise symbol. Poznavame tak z autobusu nejruznejsi konciny mesta, nakonec se nam podarilo nalezt i hvezdarnu. V jejim arealu je vystavena chatova oblast vladnich cinitelu, kde se nam podari vnutit se za destiveho vecera na nocleh k synkovi nejakeho policejniho nebo vojenskeho papalase. Opet cestujeme znacne nalehko, tentokrat na ukor potravin, takze vdecne konzumujeme nabidnutou veceri, pravdepodobne i se snidani. Pouze misku s kumysem si vzajemne potmesile predavame a jsme k sobe mimoradne stedri. Ve skutecnosti je nam vetsinou zle jen z pouheho pohledu na oblibenou mongolskou tekutinu. Take k silne osolenemu caji s maslem jsme meli jiste vyhrady, nicmene hostitel vari stale dalsi cajniky. Neuspesne se snazime nejruznejsimi fintami odvest jeho pozornost a nalit si neosoleny caj. Bohuzel o hlavnim duvodu nasi cesty, pseudokrasovych jeskynich, neziskame zadnou informaci. Po vydatne snidani platime hostiteli a jeho manzelce cigaretami, zapalovaci a nejakymi sladkostmi, coz ma vetsi uspech nez penize a pokracujeme v pruzkumu.
Pocasi se jako na povel opet meni k horsimu, hory se zahaluji do mlhy a nase nadseni vytrvale ochlazuje dest. Teren je tvoren bloky krystalickych hornin, mezi kterymi jsou desitky dutin, z nichz dokumentuje jednu, nazvanou “Pod malinovym kerem“. Po nekolika dnech neuspesneho hledani se musime vratit zpet do mesta. Jiz tak dost narocne putovani po labilnich blocich zuly jsme si na zaver neumyslne zpestrili. Mnozstvi lesnich jahod upoutalo dokonale nasi pozornost, a tak sbirajice, jsme zvolna sestupovali k jiz viditelnemu mestu. V jednom useku lezel pres vyslapanou pesinku spadly ostnaty drat, kteremu jsme nevenovali celkem zadnou pozornost. Kratka diskuze na tema, copak tady v lese chteli asi ohradit se zahy vyjasnila. Slapal jsem na konci nasi male skupinky, kdyz M. Kovacik najednou zalehl, vzapeti nasledovan i P. Holubkem. Zprvu jsem nechapal podstatu jejich nove hry, pak jsem v dalce spatril skupinu vojaku. Rychle jsme si vyjasnili, ze se nachazime ve vojenskem prostoru a s nasi znalosti mongolstiny jim nikdy nevysvetlime nase ciste nespionazni umysly. Na uteku zpet do hor byla zajimava jen okolnost, ze jsme museli postupne prekonat sedm dukladnych plotu z ostnateho dratu, ktere nas delily od mesta. Dodnes a zrejme jiz nikdy jsme se neshodli, zda nas mongolsti vojaci videli nebo nikoli. Osobne se domnivam, ze nebylo mozno nas nezpozorovat, ale flegmatickym mongolum to bylo zrejme jedno.
V Ulan Baataru se stastne shledavame s druhou casti expedice, ktera si vyjela na vylet do pouste Gobi. M. Hojstricova s “ostrovany“ se rozhodla jeste nekolik dni navic v Mongolsku zustat, ostatni se rozhodli pro navrat domu. Posledni okamziky vyuzivam k nakupu nutnych tekutin na cestu.
Nazpet volime stejny zpusob prepravy, opet rozdeleny na nekolik useku, protoze prime mezinarodni rychliky jsou mnohonasobne drazsi. My pojedeme na mongolske jizdenky az na ruskou hranici, tam si koupime mezinarodni listek do prvni zastavky v Rusku - Nauski. Odtud si musime obstarat opet jizdenky pro Rusy az do Moskvy. V Nauski jsme se spolecne s Holubkem a Kovacikem rozhodli usetrit jeste nejake financni prostredky a koupili si jizdenky do tzv. verejneho vagonu. Je samozrejme lehatkovy, ale bez deleni na kupe. Ziskane prostredky spolecne s Holubkem okamzite investujeme do nakupu tekutin proti ruske depresi. Zbytek expedice se na nas diva ponekud s despektem, neco si spitaji o svrabu a vsich, ale budoucnost da zapravdu nasemu reseni. Ve vagonu s kupe maji od samotneho zacatku spoustu problemu, pruvodci je uz pri nastupu v Nuaski odmita pustit do vlaku s tim, ze maji prilis velke batohy. Musi si je ulozit v “nasem“ verejnem vagonu a teprve v noci je tajne prenaseji. Nakonec krome spanku se usidluji u nas, kde je podstatne lepsi atmosfera, uz kvuli vhodne zvolenym zasobam. Zpocatku se jiz tradicne vydavame za oblibene ukrajince, protoze jinak bychom nemeli narok na domorode jizdne. Ovsem za nekolik minut se dopoustim fatalniho faux pas. Sotva se vlak rozjizdi, z radosti, ze dosud jsme vse prezili, otviram prvni lahev vodky. V mziku je u nasi skupinky pruvodci a chce videt pasy, ukrajinske obcanstvi se nam jaksi nepodari prokazat, nicmene rychle se domluvime. Jen vodku nam zakaze popijet. Tato skutecnost nas mate, prakticky vsechno osazenstvo vagonu je v nalade, a tak zakaz nechapeme. Tajemstvi je proste, v zemi dosud zustaly v platnosti Gorbacovovy prohibicni zakony, mezi ktere patri i zakaz pozivani alkoholu na verejnosti. Vsichni sice piji, ovsem vodka musi byt prelita do mene napadneho obalu. Rychle uvedeme vse do souladu se zakonem. Behem cesty planujeme dalsi expedici a stridame se v dokupovani zasob. Asi dva dny cesty pred Moskvou se nam podari mimoradne vyhodny obchod. Zakoupena vodka me hybernuje asi na 20 hodin, ktere prospim s hlavou u stale otevreneho okna. Domu jsem si tak poprve v zivote privezl solidni zanet stredniho ucha.


Rekapitulace

Expedice Aguj 94 se uskutecnila v ramci programu OSN “Svetove desetileti kulturniho vyvoje“, vyhlaseneho na roky 1988 1997 a byla registrovana UNESCOem pod c. 1068 v ramci projektu “Jazyk kultura-ekologie“.
Byli jsme prvni na svete, kdo se vydali zkoumat krasove jevy do Mongolska a zjistene informaci opet jako prvni publikovali. Do literatury je tak Mongolsko uvedeno jako dalsi zeme se zjistenymi krasovymi jevy. Podarilo se nam blize lokalizovat a zdokumentovat jedinecnou jeskyni Dajin Derchen dlouhou 304 m s denivelaci 36 m s dosud zivym samanistickym kultem.
Objevili jsme a zdokumentovali celkem 8 jeskyni a ziskali informace o lokalizaci dalsich 3.
Celkem uspesne jsme se pokusili o speleologicky vyzkum v permafrostu a tak otevreli novy okruh metodickych problemu.

Případné dotazy a připomínky posílejte na e-mail: nejedly@icp-brno.cz nebo přímo na

ZO CSS 6-15 Holštejnská

Ondráčkova 229

BRNO 628 00

This page was created by Radek Paruch, 1997